Poslední admirál - Čištín Jan, Wysocki Adam W.
Kniha o admirálovi Dönitzovi. O jeho posledních dnech poté, co převzal vedení Německa po Hitlerově pádu.
Podivný rok - Ptáček Jan
Edice Magnet 5/1974.
Vydalo vydavatelství Magnet n. p. Praha 1, Vladislavova 26, 23 76 48, jako součást periodické řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Grafická úprava Luděk Buriánek. Adresa redakce: Praha 1, Jungmannova 24. Rozšiřuje Poštovní novinová služba, do Jednotek ozbrojených sil Magnet — administrace, Praha 1, Vladislavova 28. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, závod 02, Praha. Cena výtisku 8,— Kčs.
Tuto knihu nelze označit za literaturu faktu jako spíše za ideologicky motivovanou interpretaci (nebo spíš dezinterpretaci) skutečných událostí. Psala se mrazivá padesátá léta a komunisté si upevňovali svou moc prostřednictvím vykonstruovaných procesů a státní bezpečnosti, která rozehrávala množství tajných dezinformačních akcí. Cílem babického případu byla snaha vynutit kolektivizaci podle sovětského vzoru a zlikvidovat soukromé zemědělce. Současně byl případ zneužit i proti katolické církvi, která komunistům překážela stejně tak jako soukromí rolníci. Členové komunistické strany a příslušníci komunistických bezpečnostních složek jsou zde glorfikováni, zatímco obyčejní lidé, kteří si pouze nechtěli nechat ukrást po generace obdělávaná pole, jsou označováni za kulaky a dehonestováni. Katoličtí kněží jsou vydáváni za spojence nepřátelských sil západních diverzních centrál usilujících o rozvrácení republiky. Ve skutečnosti se jednalo o akt státního teroru proti nevinným lidem za pomoci provokatérů. Kniha se snaží působit dokumentačním stylem a proto obsahuje i řadu fotografií, avšak je zřejmé, že v této brožuře, vydané v době totality, nemohla být vyjevena pravdivá podstata událostí. Vše je překrouceno podobně jako v jednom z dílů seriálu "30 případů majora Zemana" s názvem "Vrah se skrývá v poli". Teprve po roce 1989 bylo možno odhalit skutečné pozadí babických událostí. Jestliže bychom chtěli titul označit za dokument, pak jenom v tom smyslu, že ve srovnání s historickými fakty dokumentuje způsob, jakým se tu přes 40 lhalo. Skutečným mementem babického případu však zůstavá krev nevinných, odsouzených v nespravedlivých procesech a umučených v komunistických věznicích.
Titul je zde zařazen pouze jako součást přehledu titulů vydaných v edici Magnet.
Krátká ukázka:
Nemohli jsme nic jiného dělat. Ostatní stopy byly spíše registrující, nepřítel se stále pohyboval na svobodě a připravoval další akce.
A ta přišla vzápětí. V sousedním okresním městě byl znovu spáchán pumový atentát, a tentokrát na tajemníka okresního národního výboru. Ani tam se nic nestalo. Bomba vybuchla v okně, ale vzduchová vlna a střepiny bomby přelétly postele, kde ležely děti a tajemníkova žena. Tajemník byl v té době na schůzi.
Rozhořčení obyvatel se stupňovalo a my postupovali velmi rychle. Vytypovali jsme z předplatitelů několik podezřelých. Mezi vytypovanými byl i bývalý kapitán armády, který byl propuštěn pro nepřátelské reakční smýšlení. Zkušený pyrotechnik. Protože bylo vskutku nebezpečí z prodlení, dal nám prokurátor i na tak slabých indiciích souhlas k prohlídce.
Pan kapitán byl velmi překvapen. V jeho dílničce mezi součástkami kola a motocyklu Jsme našli několik rozřezaných rour, dále třaskavinu, rozbušky a zbytky ciferní ků, které expertíza určila jako součást hodin, použitých při atentátech. Kapitána jsme ihned vzali do vazby.
Byl jsem přítomen při výslechu. Kapitán to rychle, jak se u nás říká, zabalil. Plně se přiznal k účasti na teroristických akcích. Na základě jeho výpovědí bylo vzato do vazby devět lidí. Při prohlídkách se našel psací stroj, papíry, připravené výhružné dopisy, pistole, se kterou byl spáchán atentát na předsedu našeho ONV. Nepodařilo se ovšem chytit hlavního organizátora, jakéhosi Petra, který podle prohlašování atentátníků fungoval jako instruktor poslaný ze Západu.
Okamžitě jsme do bytů zatčených poslali zajišťovací skupiny, vlastně dvojice, které měly západního agenta-instruktora zajistit. A tehdy se to stalo. Doposud totiž činnost i tak nebezpečné skupiny nestála lidský život, skupina byla hladce likvidována a tak naše pozornost zřejmě opadla. Na svobodě však zůstala velmi nebezpečná šelma. Chlapci byli již unaveni, vždyť ta honička trvala několik dní a nocí, náš okres se stal střediskem pozornosti funkcionářů a náčelníků, všechno nás hnalo do vysokých obrátek a tak snad není ani divu, že po likvidaci skupiny pozornost poněkud opadla.
Dva z mých chlapců, Martin a Petr, hlídali byt exkapitána. Když zazvonil domovní zvonek, byli připraveni. Martin otevřel a Petr zajišťoval. Na chodbě stál člověk v modrákách, s aktovkou pod paží a začal se ptát, Jestli zde bydlí pan kapitán, a že mu jde zapojit ledničku. Chlapci mu prohlédli aktovku, kde viděli několik drátů, kleště a jakýsi hasák. Požádali ho o legitimaci, kterou jim ochotně dal. Data v ní uváděla, že jde o Petra Nováka, elektromontéra, zaměstnáním v Kovoslužbě krajského města. Vše bylo pravděpodobné. Chlapci zasunuli pistole, vyzvali dotyčného, aby s nimi šel na služebnu, kde si zkontrolují jeho legitimaci. Neznámý ochotně souhlasil. Chlapci vyšli na chodbu. Když se Martin obrátil, aby zamknul byt, vypálil do něho neznámý dva výstřely a třetí do překvapeného Petra. Martin byl na místě mrtev a Petr za několik dní zemřel.
Zprávu jsme do služebny dostali snad během deseti minut. Sousedé z domu nám volali. Okamžitě jsme uzavřeli celé město, všechny výpadovky. Na početně slabé hlídky Jsme operativně neustále přisunovali další nastupující posily milice a příslušníků armády. Mimořádně Jsme obsadili zejména nádraží, kde už byla dvoučlenná hlídka a po příchodu další posily 4 mužů jsme začali s prohlídkou nádraží.
Vešel jsem do čekárny pro děti. Okamžitě jsem ho poznal. Chlap vlasy černé jako smola. Ruce měl v kapsách. Uskočil Jsem. Vystřelil přes kapsu. Nemohl Jsem střílet, protože v čekárně sedělo několik maminek s dětmi. Skočil jsem po něm. Slyšel jsem Ještě výstřel, Jakoby mě šlehla ocelová metla přes ruku, ale to jsem již plnou vahou svého těla na něho padl a srazil ho k zemi. Při pádu se zranil na hlavě a zůstal ležet. V kapse měl dvě pistole a další tři občanské průkazy. Poležel jsem si v nemocnici asi 14 dní. A další dva měsíce rekonvalescence. Dostal jsem vynadáno od velitele, pak pochvalu a vyznamenání za statečnost. Manželka mě navštívila poprvé se slzami v očích, podruhé už přišla její matka v nové funkci babičky. A tak po návratu z nemocnice, vrátili jsme se s Mařenkou prakticky v jednom dni, jsme všichni ve spolek 1 se sborem dědečků a babiček oslavovali šťastné dvojí narozeniny. Dceřiny a moje.
Měl pravdu táta, když říkal, že si mám najít ženskou ze svého prostředí. Neplakala, nelomila rukama, ale obsloužila nás oba, jak malou Martu, tak i mně.
Když mě okresní tajemník odevzdával vyznamenání, řekl: — Dostáváš toto vyznamenání za věrnou službu republice a její vítězné dělnické třídě.
Žena plakala. I já byl na měkko. Jenže, chlap — ten nepláče nikdy, ani smutkem, ani dojetím, ani z radosti.
Je to neuvěřitelné, jak vyskakuji vzpomínky, jedna za druhou, jako kdyby chtěly dokazovat, že naše práce byla nutná. Není třeba důkazů, ale přece jen je mysl klade jeden vedle druhého.
Začalo to všechno jednoho zimního večera. Ten den jsem měl nějakou poradu na sekretariátě strany, když tu se ozval telefon, volal mě dozorčí, abych se ihned dostavil do úřadovny, že věc je naléhavá. Když jsem přišel na útvar, byl tam již náčelník a řada příslušníků. Naslouchal vyprávění velitele SNB, něco k tomu podotýkal, kývl mi na pozdrav a řekl: — Jardo, máme práci a kvaltovku. Stalo se to tak. Ten večer, byla tma již od 17. hodin, vešel do bytu skladnice hospodářského družstva, funkcionářky strany, neznámý člověk. Ptal se, kdy přijde domů její muž. Žena se rozpovídala, že je samá schůze a kdy přijede domů, to že neví. Tu muž z ničeho nic vytáhl zbraň a žádal ustrašenou ženu, aby mu vydala mužovy pistole. Žena chvíli zapírala, ale když ji udeřil několikrát do hlavy, vydala mu dvě pistole, které měl muž doma. Jednu legálně a druhou vlastnil ještě z války. Poté muž prohlásil, jestli vystrčí během dvou hodin hlavu z baráku, že ji zastřelí. Žena opravdu z baráku nevyšla. Za dvacet minut se vrátil manžel, který nám hned telefonicky zavolal.
Během porady jsme dostali další zprávu. Ještě téhož večera navštívil neznámý muž předsedu dosti vzdáleného JZD, kde rovněž pod pohrůžkou zastřelení vyžadoval zbraně. Předseda rázně popřel, že by nějakou zbraň měl a ani přes opakované výhružky zbraň nevydal. Dostal několik políčků a nesčíslné množství výhrůžek, že bude viset, že ho údajný mstitel svobody zastřelí, jestliže okamžitě nenechá politiky.
Podle popisu šlo o pachatele útlé postavy s černým knírkem. Hovořil páskovským slangem, v němž se objevovalo velmi mnoho nabubřelých vlasteneckých tirád. Rychle vzplanul, dovedl se rozčilit a pak bez milosti tloukl kloubovou části ruky. Způsob použití dvou pistoli připomínal jaksi spíše kovboje.
Věc byla velmi vážná. Máme v okrese škodnou, která je již silně ozbrojena. V současné době má k dispozici čtyři pistole se značným množstvím nábojů. Motivace jeho činnosti je přes silně romantizující nátěr zjevně politická. Navštěvuje stranické funkcionáře a vyhrožuje jim, že jestliže okamžitě ve své činnosti nepřestanou, budou viset, anebo budou zastřeleni.
Vyvstalo vážné nebezpečí, že pachatel nalezl nebo nalezne dobrý úkryt. Byla to doba plná nepokoje. Na vesnicích všechno v proudu, zakládala se JZD, našlo se dosti těch, kteří dělali vše možné, aby socializaci vesnice mařili. A proto takovéto východisko, tedy teror, mohl najít u některých lidí i svou odezvu. Společenská nebezpečnost byla neobyčejně veliká. Ne, neměli jsme strach, že by zastrašil funkcionáře, ale na druhou stranu bylo zjevné, že bude-li se pohybovat delší dobu na svobodě, mohla by zmizet důvěra v sílu socialistické Bezpečnosti.
Při našich úvahách jsme dospěli k tomu, že neznámý záškodník zřejmě přišel odjinud a zachytit spoje bude velmi těžké. Signály jsme neměli prakticky žádné a činnost neznámého nás překvapila. Samozřejmě, že se ihned ozval kraj i centrála, neboť takovýto projev teroru mohl mít citelné následky, společenské i politické. Věděl jsem, že nás čekají dny i noci vyčerpávající práce, najít špendlík v kupě sena. Přičemž nám bylo jasné, že dříve nebo později může dojít ke střetnutí.
Někdo z funkcionářů, napadených neznámým, se bude bránit a on začne střílet. Smrt visela ve vzduchu. A my neměli v ruce takřka nic. Málo říkající popis, Žádnou stopu po identifikaci, žádnou stopu po spojení, ani známku toho, kde se neznámý skrývá. Jedno bylo jisté, že se pohybuje zřejmě pomocí motorového vozidla, neboť místa jeho činů byla od sebe velmi vzdálená. Řídí si sám, anebo ho někdo dopravuje. Motorových vozidel tehdy nebylo ještě tak mnoho a tak dopravní orgány zahájily svou činnost. Ale vařily z vody. V místě se nepodařilo nikde najít stopy čekajícího vozidla. Nikdo žádné vozidlo neviděl, ani neslyšel. Nasadili jsme hlídky na důležité křižovatky, aby kontrolovaly vozidla a jejich pasažéry. Ale bylo nás zoufale málo. Požádali jsme o spolupráci velitelství milice, místní vojenskou posádku. A čekali jsme.
Úder přišel hned druhý den, ale přímo na druhé straně okresu a ne večer, jak jsme čekali, ale v odpoledních hodinách. Do bytu předsedy místní organizace KSČ vstoupil znovu neznámý muž a vyžadoval s namířenými pistolemi zbraně. Když je dostal, vyhrožoval předsedovi.
Tajná operace - Kožnar Zbyněk
2. světová válka - "rotte kapelle" - ruská výzvědná skužba, která zasahovala až k nejvyšším nacistickým místům..... Na dokumentárním materiálu založené vyprávění o skupině sovětské zpravodajské služby, kterou Němci nazvali "Rote Kapelle". Měla své pracovníky na nejvyšších místech a mohla tak odhalovat i nejtajnější a nejvýznamnější nacistické akce, mj. i podrobně připravený atentát na trojici Roosevelt-Churchill-Stalin při její schůzce v Teheránu v listopadu 1943.
.jpg "Justiční omyl - Černý Bohumil (1990)")
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)