Dne 30. července 1946 hlásí francouzská agentura Agence France Press:
A ještě jedna stopa podivuhodným způsobem navazuje na vyprávění Heinricha Linaua. Bývalý mechanik válečného námořnictva, nyní strojní zámečník, Karl Wittmershaus, vypráví 1. dubna a pak 9. května 1964 před zvláštní komisí dolnosaské zemské kriminální policie v Hannoveru:
„Před dvěma týdny ve čtvrtek jsem na obrazovce německé televize v prvním programu viděl obraz bývalého říšského vedoucího NSDAP Martina Bormanna. Na obrazovce jsem znovu poznal muže, který se začátkem května roku 1945 s námi plavil ponorkou U 806 z Kielu do Dánska. Velitelem byl kapltán-poručík Hornbostel. Začátkem května jsme kotvili s naší U 806 v bojové pohotovosti na ponorkové základně v Kielu. Kapitán-poručík Hornbostel se objevil na palubě v doprovodu civilisty. Civilista měl s sebou nápadně mnoho zavazadel. Pokud se pamatuji, byly to tři nebo čtyři bedny. Byly tak velké, že jsme je nedostali přes otvor věže. Museli jsme proto otevřít zadní otvor, kterým také obyčejně nakládáme torpéda. Jako mechanik pro torpéda jsem měl na starosti zadní prostor ponorky. Jsem přesvědčen, že tento záhadný pasažér byl Martin Bormann.“
Na dotaz, proč mlčel o této historce až do roku 1964, odpověděl Wittmershaus: „Nepřihlásil jsem se, protože jsem dosud nikdy neviděl Bormanna v detailním záběru. Dříve jsem neměl podezření, že ten civilista může být hledaný vysoký nacistický pohlavár. Nikdy jsem o tom dosud nevyprávěl. Nyní o tom podávám zprávu, aby Bormann bývalá pravá ruka Hitlerova, mohl být dopaden a potrestán.“
Cesta ponorky U 806 končí v dánském přístavu Aarhus, kde je plavidlo po kapitulaci předáno britskému námořnictvu. Ale záhadný civilista s třemi nebo čtyřmi bednami není v této době již na palubě.
To by mohlo souhlasit s tím, co tvrdí Holanďanka Anna Willemse-Hug, že 5. května dorazil Bormann do Flensburgu. K Dönitzovi už nešel, přestože původně to byl jeho cíl. Snad si během cesty z Berlína do Flensburgu konečně uvědomil, že je konec všem nadějím na udržení moci a že tentokrát jde o jedinou věc, zachránit si holý život. A bedny s cennostmi! Z Flensburgu odjel do Kielu, kde se dostal na ponorku U 806. Ta ho dopravila do Dánska. Ale v Dánsku dlouho nebyl. Tam pro něj byla brzy horká půda. Z Dánska se vrátil do severního Německa.
Sotva jsem si dal tuto hypotézu pracně dohromady, dostal se mi do rukou anglický deník Sunday Times ze dne 31. prosince 1967 A v tomto silvestrovském čísle byla otištěna obsáhlá reportáž o útěku Hitlerova nejbližšího spolupracovníka Martina Bormanna na konci války z Berlína. Autorem článku je čtyřiapadesátiletý anglický novinář, bývalý britský zpravodajský důstojník, který vyslýchal za války a těsně po válce německé válečné zajatce a později nacistické válečné zločince. Tedy muž s velikými životními zkušenostmi. Antony Terry vypráví, že strávil jedenáct dní tím, že kladl otázky Erichu Karlu Wiedwaldovi, bývalému desátníku Frundsbergovy SS divize.
Proč si dal Antony Terry tolik práce s tímto bývalým desátníkem zbraní SS? Erich Karl Wiedwald totiž tvrdil, že zná pravdu o Martinu Bormannovi. Ví prý, jak Bormann utekl. Co se Antony Terry dověděl od Wiedwalda?
Devatenáctiletý Erich Karl Wiedwald patřil ke skupině esesáků, kteří se ve dnech 2. a 3 května opevnili v hotelu Adlon, pouhých několik metrů od Hitlerova bunkru. Jeho skupina byla sovětskou jednotkou rozbita. Wiedwald byl raněn střepinou od miny. Sovětští vojáci ho naložili spolu s jinými raněnými do sanitního vozu a odvezli do Königswusterhausenu, na jižním okraji Berlína, kde byl provizorní polní lazaret. Podobně jako mnozí jeho druhové i on si přál dostat se do zajetí západních armád. A tak se připravoval na útěk z lazaretu. Počítal s tím, že by našel na nějakou dobu útočiště v domě svého strýce v Dahlemu, ve čtvrti zámožných lidí na západním okraji Berlína. Skupina pěti německých vojáků ho přemluvila, aby je vzal do strýcova domu. Čtyři měli na sobě obyčejné vojenské uniformy, jeden z nich uniformu protileteckých dělostřelců. Wledwald s pěti muži dorazil 4. května do Dahlemu. Ve dvojdomku v ulici Fontanestrasse 9 zůstali až do 10. května.
ak na doporučení muže v uniformě protileteckých dělostřelců se vydali na cestu do jižního Meklenburska. Tam podle jeho vyprávění měl být statek, kde by mohli v klidu přečkat kritické období.
Ale daleko se nedostali. Sovětská vojenská jednotka je u Neuruppinu poslala zpátky. A tak se museli vrátit do Dahlemu. Dva muži ze skupiny, jeden vysoký, plavovlasý, druhý v uniformě protileteckých dělostřelců, se rozhodli stůj co stůj opustit Berlín. Dali se po silnici na západ, přímo přes britské linie. Chtěli se dostat k admirálu Dönitzovi. Wiedwald šel kus cesty s nimi, ale pak se od nich odpojil, takže to, co potom následovalo, zná pouze z dodatečného vyprávění jednoho z nich, toho vysokého, světlovlasého muže – Shwenta. Se Schwentem se – setkal na podzim 1946 za dosti záhadných okolností. Oba totiž pracovali nezávisle na sobě pro americkou vojenskou policii. Schwent mu sdělil, že jede do Jižní Ameriky. A Wiedwald se rozhodl, že pojede s ním.
V Janově se dostali na starou argentinskou loď. Byli již tři dny na moři, když mu Schwent řekl:
„Měl byste teď už vědět, že člověk, kterému jste pomohl uniknout z Berlína, byl reichsleiter Martin Bormann.“
Je možno Wiedwaldovi věřit? Antony Terry tvrdí, že jeho líčení je věrohodné a v podrobnostech přesvědčivé. Jestliže Wiedwald mluví pravdu, a Schwent také, pak nemohl být Martin Bormann 5. května v hotelu ve Flensburgu.
Rolník Wilhelm Rauter z Ebermergenu, který byl v červnu 1945 v anglickém zajateckém táboře ve Schwarzenbecku, asi čtyřicet kilometrů na východ od Hamburku, vypovídá 25. června 1957 před soudem ve Fonauworthu: „V zimě 1945-1946, kdy probíhal v Norimberku proces s válečnými zločinci, jsem viděl v listu Schwäbische Landeszeitung obraz Martina Bormanna. Na této fotografii jsem bezpečně poznal svého spolubydlícího ze zajateckého tábora ve Schwarzenbecku. Popis postavy v novinách se hodí přesně na něho.“ To bylo začátkem června 1945 a 26. června ho viděl Heinrich Linau.
Heinrich Linau 11 června 1960, patnáct let později, podává hessenské generální prokuratuře tentokrát mimořádně podrobné svědectví, jak se setkal s Bormannem. Linau má tu výhodu, že Bormanna viděl již dříve, v roce 1942, kdy reichsleiter navštívil koncentrační tábor v Sachsenhausenu.
„Pracoval jsem pro britskou vojenskou správu a z jejich pověření jsem měl dne 26. června 1945 vyřídit nějakou záležitost v Neumünsteru. Po vyřízení této záležitosti jsem přišel se svou ženou kolem deváté hodiny večer znovu na nádraží Neumünster, abych se vrátil domů, do Flensburgu. Na nádraží jsem zjistil, že toho dne pojede tímto směrem už jen nákladní vlak. Odjezd tohoto takzvaného »solného« vlaku měl být v jedenáct hodin v noci. Mezitím co jsme čekali na nádraží, přijel na jinou kolej německý sanitní vlak. Všiml jsem si, že z vlaku vystoupil muž a šel k nám na nádraží.
Měl na sobě zelenavou kazajku, breechesky, sportovní podkolenky a šněrovací boty. Na hlavě měl kšiltovku, na zádech batoh. Mezitím přijel nákladní vlak. Muž se zeptal železničáře, kam ten vlak jede.
»Do Flensburgu!« zněla odpověď.“
Linau pak přestal tomuto muži věnovat pozornost.
Je nutno podotknout, že je noc a osvětlení nádraží v prvních poválečných měsících nebylo nijak pronikavé.
