Edice Magnet 12/1989
Kniha Průpovídky ze špitálu je soubor příběhů, událostí a plků z nemocničního prostředí. Celkem si přečteme desítky skutečných příhod z českých nemocnic a zmoudříme z rad doktora Zdravíčka.
Vydalo vydavatelství Naše vojsko, státní podnik, Praha 1, Vladislavova 26, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet, šéfredaktor Josef Gajda. Odpovědný redaktor Jiří Pražák. Obálku navrhla I. Vršecká s použitím ilustrací Jiřího Wintra-NEPRAKTY. Ilustrace Jiří Winter-NEPRAKTA. Grafická úprava Irena Vršecká. Adresa redakce Vlastina 889/23, 160 05 Praha 6 - Liboc, tel. 36 88 36.
Rozšiřuje PNS. Informace o předplatném podá a objednávky přijímá každá administrace PNS, pošta, doručovatel a PNS-ÚED Praha, ACT, Kafkova 19, 160 00 Praha 6, PNS-ÚED Praha, závod 02, Obránců míru č. 2, 656 07 Brno, PNS-ÚED Praha, závod 03, Gottwaldova 206, 709 90 Ostrava 9. Objednávky do zahraničí vyřizuje PNS-ústřední expedice a dovoz tisku, administrace vývozu tisku, Kovpakova 26, 160 00 Praha 6. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, státní podnik, závod 08, Praha. Cena výtisku 8,- Kčs.
59-173-89
TS 13/33
Krátká ukázka:
Ze vzpomínek internisty
Oblíbeným a poutavým vypravěčem historek z prostředí vojenské medicíny byl i bývalý náčelník 2. vnitřního oddělení Ústřední vojenské nemocnice generálmajor v zál. MUDr. Jiří Smrčka.
Doktor Smrčka se narodil v roce 1912, medicínu vystudoval jako vojenský stipendista a po promoci nastoupil v roce 1937 do školy pro důstojníky zdravotnictva a lékárnictva v záloze, jíž velel legendární plukovník Sojka. Pak vojína aspiranta Dr. Smrčku čekala ještě další škola — Kurs na důstojníky zdravotnictva z povolání. Tato škola sídlila na Malé Straně v Nerudově ulici a hovorově se jí říkalo aplikačka.
„Velitelem Kursu pro důstojníky zdravotnictva z povolání byl generál MUDr. Rudolf Pelikán," vypráví doktor Smrčka. „Byl to tentýž generál, o kterém se nám plukovník Dr. Sojka kdysi zmínil, když do nás vtloukal stěžejní mravoučné zásady. Varoval nás před svody pražských hospůdek a hřímal: ,Kdo pije, ten taky krade!' — Pak se trochu odmlčel a dodal: ,S výjimkou pana generála Pelikána, ten jenom pije ...' "
Na vlastní studium v Kursu pro důstojníky zdravotnictva z povolání vzpomíná doktor Smrčka s neuvěřitelnými podrobnostmi, pročež se jeho vzpomínky do jisté míry stávají dobovým dokumentem a mají i svou historiografickou cenu.
,,K nejtěžším předmětům patřila znalost vojenských předpisů. Vyžadovalo se na nás perfektní ovládání nejen zdravotnických, ale i některých vševojskových a speciálních předpisů, jako byl ku příkladu železniční předpis DOPR 7/2.
Ať již se dnes díváme na tyto zastaralé a dávno neplatné předpisy a instrukce předmnichovské armády jakkoliv, nedá se oddiskutovat, že do určité míry rozšířily naše všeobecné vzdělání. Vezměme např. vozatajský předpis VOZ 8/3, z něhož jsme se poučili, že koně je nutno zapřahati vždy hlavou dopředu a nikoliv naopak; nebo topografický předpis TOGr 6/6, obsahující některé výstižné definice jako ku příkladu, co je to drn: Drn je kus povrchu zemského, hustě porostlý travou.
Poučná byla i definice průzkumníka: průzkumník musí být voják statečný, chytrý a Inteligentní a jen výjimečně to může být důstojník." Inu, možná že ony definice zněly maličko jinak, vždyť se jedná
0 vzpomínky staré dobrých padesát let, nicméně na zajímavosti a půvabu jim to pranic neubírá. Ba naopak.
Ve své první vojensko odborné funkci šéflékaře cyklistického praporu
1 ve Slaném působil doktor Smrčka jen devět měsíců, do března 1939. (Na vysvětlenou dodejme, že cyklistický prapor nepředstavoval žádné středisko vrcholového sportu, ale řádnou bojovou jednotku vojáků, jejichž výlučným přepravním prostředkem byl velocipéd.) Pak přišla léta nacistické okupace.
Hned po osvobození Rudou armádou nastoupil doktor Smrčka již jako kvalifikovaný internista do Ústřední vojenské nemocnice v Praze StřeŠovicích. Pracoval tam plných třicet let, z toho dvacet pět let jako náčelník nemocničního oddělení. Během té doby se stal generálmajorem, byl dekorován titulem Zasloužilý lékař, Řádem rudé hvězdy a řadou dalších vyznamenání.
„Za dobu mého působení v Ústřední vojenské nemocnici," vzpomíná Jiří Smrčka, ,,jsme zažili mnoho akcí oficiálních, polooficiálních i takových, které prýštily z vlastního entuziasmu. To se ukázalo také v době, kdy v naší nemocnici pracovala tzv. komise efektivnosti práce. Jejím úkolem bylo sladit všechny pracovní úkony natolik, aby ani minuta z pracovní doby nepřišla nazmar.
Tehdy se v našem ústavu také vytvořila skupina, jež si vzala za své, že čekací doba u ambulantních pacientů musí být za každou cenu zkrácena na minimum. To se projevilo v letech 1951—52 i na tehdejším zjišťovacím oddělení mužstva. Provedli jsme určitá organizační opatření, jejichž důsledkem bylo, že spád vyšetřovacího procesu se stal téměř závratným. Jednotlivé úkony byly tak skloubeny, že nežli se zjišťovanec nadál, byl mu stanoven index zdatnosti, zkontrolován brzlík i šišinka, obhlédnuty tříselné kanály a v některých případech vzata i míra na brigadýrku.
Z té doby je také znám případ listonoše, který mi jako náčelníku oddělení nesl k podpisu rekomando. Byl stržen proudem zjišťovanou do vyšetřovny, tam prohlédnut, proklepán, vyšetřen na EKG a změřen. Pak znaveným krokem odešel i s mým doporučeným dopisem, na který v úžasu z poskytnuté péče docela zapomněl."
O padesátých létech hovořil generál Dr. Smrčka jako o době neustálých prověrek a kontrol, jež následovaly tak rychle za sebou, že ztěžovaly lékařům odbornou práci a zdržovaly je při péči o nemocné.
„Strach z prověrek byl u mnohých děsivý a neklid v nemocnici se vzmáhal již několik týdnů před jejich zahájením.
Jedna z nejhorších prověrek byla v roce 1953. Tehdy jsme však na našem oddělení přece jen dokázali průběh prověrky příznivě ovlivnit a obrátit alespoň částečně v náš prospěch. Když měla být zahájena prověrka 2. vnitřního oddělení, požádali Jsme předsedu prověrkové komise, zda by z důvodů provozních nepřistoupil na změnu pořadí prověřovaných oddělení a před kontrolou našeho pracoviště nenavštívil s kontrolní skupinou nejprve oddělení fyziatrické, jmenovitě vodoléčbu.
Soudruh předseda souhlas dal.
My jsme zatím cílevědomě a zavčas posadili do vanové lázně na oddělení hydroterapie soudružku C, naši tehdejší uklízečku, která oplývala všemi ženskými půvaby, jaké si jen lze představit.
Po vstupu ministerské komise na vodoléčbu členové komise jako by náhle pookřáli, jednání do té doby velmi komisní se stalo mnohem srdečnějším. Pobyt celé komise se na vodoléčbě nápadně protáhl. Její členové kladli zasvěcené zvídavé otázky — zda používaná voda je vltavská či káranská, jakou průměrnou životnost má taková káď, zda je lepší na výrobu kádí jasan nebo buk, zda je dosti dorostu v bednářském řemesle a ještě řadu dalších dotazů vesměs zcela nepřiléhavých. Dokonce došlo i na Archimédův zákon, soudě alespoň podle toho, že prověřující zajímalo, jakou silou může být oblé těleso představované naší půvabnou uklízečkou udržováno tak dlouho pod vodou.
Když už byl ohrožen časový grafikon a soudružka C. se stále neměla k tomu, aby se vynořila z vody ven, nezbylo členům prověrkové komise než se odebrat ke kontrole dalšího, tedy našeho oddělení. Musím dodat, že všichni členové komise včetně jejího předsedy byli ve vynikající pohodě a celkové hodnocení 2. vnitřního oddělení dopadlo tentokrát nad očekávání výborně." Potom že vodoléčba nedokáže pravé divy!
Budete-li pátrat ve vyprávění generálmajora v záloze a dlouholetého šéfa 2. vnitřního oddělení ÚVN po nadsázce, pak určitě právem. Ale dobrá pohoda, vtip a úsměvný optimismus k práci lékařů zákonitě patří, neboť skýtá potřebnou protiváhu v náročné a leckdy i smutné doktorské práci. Dobrá nálada navíc pomáhá stmelit kolektiv a jen dobré kolektivy dnes již několika generací vojenských zdravotnických pracovníků mohly ze střešovické nemocnice a jejích odborných oddělení vytvořit špičková pracoviště na vysoké klinické úrovni. Ostatně to dobře vědí i samotní obyvatelé Prahy, kteří vojenské nemocnici na střešovickém kopci Již dávno přestali vyčítat, že jim kdysi pokazila nedělní procházky.
