Zobrazují se příspěvky se štítkemNaše vojsko (Magnet). Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemNaše vojsko (Magnet). Zobrazit všechny příspěvky
Výstřely ve vile Edelweis - Cílek Roman
-RPR-
Pokus o reportážní rekonstrukci vraždy profesora Lessinga v roce 1933, jako oběť fašistického teroru.
Vražda v Polné - Černý Bohumil
Magnet 19968/09.
Reportáž, jejímž námětem jsou události kolem procesu s polenským židem Leopoldem Hilsnerem, obviněným na přelomu století z rituální vraždy křesťanské dívky Anežky Hrůzové, procesu, v němž proti pověře o náboženské vraždě vystoupil T.G. Masaryk. M. Machovec o této reportáži píše: "Černého reportáž však nepřináší jen užitek čistě informativní. Je navíc příspěvkem k pozitivnímu zhodnocení zásluh T.G. Masaryka, který se v tehdejších bojích proti pověrám o rituální vraždě obzvlášť angažoval. I to se autorovi daří, neboť nechává mluvit fakta, sama o sobě výmluvná a dramatická."
Zkáza černé eskadry - Bártl Stanislav
edice MAGNET 5/1968
Redaktor Mladé fronty Stanislav Bártl se mimo jiné zúčastnil jako reportér jedné sovětské výpravy do Antarktidy, aby přinesl svědectví o objevování této málo známé pevniny. V této reportáži objevuje novou pevninu sám: tentokrát na mapě bojových operací druhé světové války. Jen málokdo u nás ví, že daleko na severu, za polárním kruhem, se v letech 1941—1945 odehrávaly urputné boje, které svou dramatičností předstihují i leckteré bitvy, známé z bohaté válečné literatury. Severním ledovým mořem proplouvaly do sovětského přístavu Murmansku na Kolském poloostrově spojenecké konvoje s nákladem zbrani a potravin, které zejména v prvních fázích války měly pro SSSR nesmírnou cenu. Proto také nacisté vynaložili nemálo úsilí i válečné lsti, aby jejich křižníky a ponorky zabránily spojeneckým konvojům dosáhnout cíle. Bitva o Severní cestu trvala bezmála do konce války.
Autor čerpal nejen ze své bohaté polárnické zkušenosti, ale navíc ještě procestoval významná místa, o kterých ve Zkáze černé eskadry píše.
Dirigent zákulisí - Guth Gabriel a Müller Otto
Námětem knihy je zákulisí amerických operacích v Československu, ve které „odhalovali pletichy CIA v ČSSR i nebezpečí jejich snahy rozložit socialismus v ČSSR zevnitř".
Gabriel Guth je pseudonym, za nímž se skrývá kapitán Ladislav Bittman, český agent Státní bezpečnosti, který v roce 1968 přešel na Západ. Poté používal jméno Lawrence Martin-Bittman, ve službách Státní bezpečnosti používal krycí jméno Brychta.
Otto Müller je pseudonym, za nímž se skrývá PhDr. Miroslav Hladký, vedoucí dramaturgické skupiny Filmového studia Barrandov a vedoucímu katedry televizní a filmové katedry Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy a spolupracovník StB s krycím jménem Miroslav.
Kniha měla za cíl rekapitulovat neúspěchy CIA v poválečném Československu. Vyžadovalo to studium přísně tajných archivních materiálů, které StB zpřístupnila jen pro Ladislava Bittmana. Při psaní spolupracoval s novinářem Miroslavem Hladkým, kniha Dirigent zákulisí vyšla v roce 1966.
Později, v roce 1977 byl na námět této knihy natočen celovečerní film Tichý Američan v Praze (režie Josef Mach a Štěpán Skalský). Oba autoři ještě na začátku roku 1968 společně vydali knihu První zemřel kancléř (pod jmény Vladimír Bauman, Miroslav Hladký), ale na ní se již dezinformační odbor StB nepodílel.
Ladislav Bittman v roce 1964 zosnoval mystifikační akci StB Neptun, během níž byly v Černém jezeře na Šumavě údajně nalezeny bedny s nacistickými dokumenty.
Pobřeží v plamenech - Ströbinger Rudolf
Autor se ve své práci zabývá především tajnými diplomatickými a vojenskými přípravami operace Overlord, což byl krycí název invaze do Normandie.
Sám proti moři - Konkolski Richard
MAGNET — periodická řada. Vydává vydavatelství MAGNET, Vladislavova ul. 26, 113 66, Praha 1, tel. 260 651—9.
Redakce Jungmannova 24, 113 66, Praha 1, tel. 261 551—7, linka 351.
Šéfredaktor JUDr. Jiří Pražák.
Obálku a grafickou úpravu navrhl Luděk Buriánek.
Rozšiřuje PNS, v jednotkách ozbrojených sil administrace MAGNETU, Vladislavova 26, 113 66, Praha 1. Objednávky přijímá každá pošta 1 doručovatel, v armádě každý distributor tisku.
Tiskne Naše vojsko, n. p. Praha 1, závod 02 textovou část, závod 03 obálku a obrazovou přílohu.
Ročník devátý, číslo 7/1973.
Cena 8 Kčs.
Krátká ukázka:
Přestože jsem byl velice unaven, oka jsem nezamhouřil. Měl jsem před sebou otevřené moře a byl neustále ve střehu. Když se ráno objevil norský břeh, přibližoval jsem se k němu ještě asi hodinu a pak udělal obrat. Bál jsem se skalisek a mělčin Po obratu jsem vyměnil genui za malou kosatku a přehodil celý patent s kormidlem na druhý bok lodě. Znovu foukal silný vítr, o síle osmi stupňů. V silném větru jsem nemohl systém kormidlování vyvážit, jakmile jsem se schoval v kajutě a převlékl do suchých šatů, loď se obrátila a začala dryfovat s větrem. Musel jsem znovu na palubu a za cenu koupele ji vrátit do původního směru. Nastala doba nových zkoušek. Moře bylo silně rozbouřené a neobyčejně vysoké vlny se každou chvíli převalovaly přes celou loď. Trvalo dost dlouho, než jsem přišel na nový způsob ustavení plachet, který by kormidloval za mne. Mohl jsem být opět v kajutě, v suchu a teple. Přestože mi nebylo po včerejší hladovce a probdělé noci nejlépe, měl jsem výbornou náladu.
Po obloze se valily těžké husté mraky, vítr dosahoval desíti stupňů a moře bylo tak rozbouřené, jak jsem je dosud ještě neviděl, jaké bylo mé překvapení, když jsem oknem zahlédl, že mne ve vzdálenosti tři sta metrů míjí velká námořní loď. Byla to úžasná podívaná, jak se obrovský kolos jednou nadnášel, jindy úplně ztrácel mezi vlnami, chvílemi ho nebylo ani vidět. Vytáhl jsem fotoaparát a udělal dveřmi několik snímků. Ještě jsem viděl, jak se loď stočila ke mně zádí a pak se ztratila mezi vlnami. Znovu jsem se schoval v kajutě a obzor pozoroval pouze okny.
Z pozorování mne najednou vyrušila lodní siréna. Rychle jsem vyběhl na palubu, jen co jsem odsunul poklop a stanový dílec, který byl přes něj hozen, a vysunul se ven, zalomila se nad zádí a vletěla na palubu tak velká vlna, že jsem byl doslova vtlačen zpět do kajuty. Neměl jsem na sobě jediné suché nitky. Kokpit byl úplně plný vody. Vrchem přes brlení mi odplul kanystr se šťávou na vyplachování úst. Na štěstí jsem měl zavřenou zadní stěnu kajuty. Jinak bych měl uvnitř bazén.
Lodní siréna opět zahoukala. Poznal jsem loď, která mě před nedávnem míjela. Lodní důstojník asi nikoho neviděl na palubě Niké, vyvěšené černé koule si zaměnil s jiným signálem a myslel si, že někdo potřebuje pomoc. Kapitán změnil směr plavby a jali se mne dohánět. Měl jsem slušnou rychlost a velká loď se těžce probíjela vlnami. Vytáhl jsem dalekohled a sirénu na stlačený vzduch. Loď se mezitím ještě více přiblížila. Měl jsem obavy, aby nedošlo ke srážce. Zahoukal jsem pět krátkých signálů, což v námořní plavbě vyjadřuje dojem, že jejich manévry jsou natolik neuvážené, že by mohlo dojít ke srážce. Potom jsem zamával směrem na můstek. Odpověděli mi rovněž máváním. Ještě jsem v rukách roztáhl státní vlajku, kterou jsem měl spuštěnou, protože v takovém vichru by dlouho nevydržela.
Na můstku se shromáždilo plno lidí. Musela to být pro ně ohromná podívaná. Když kapitán viděl, že na Niké je vše v pořádku, zahoukal mi na rozloučenou a začal obracet. Dlouho jsme si ještě navzájem mávali, a když jsem si vzpomněl na jméno lodě, bylo již pozdě. Nápis nebylo možné přečíst. Jenom podle vlajky bylo patrné, že jde o holandskou loď.
Byl jsem promočený až na kůži, ale bylo mi výborně. Cítil jsem, že nejsem na moři úplně sám, že na světě jsou ještě lidé, kteří mi v případě nouze ochotně pomohou. Shodil jsem mokré šatstvo a s dobrou náladou vlezl do teplého „spacáku“. Stále jsem nemohl usnout. Přes palubu se valily spousty vody. Každou chvíli byl kokpit plný. Po každém nárazu vlny se loď zachvěla, jako kdyby chtěla tu vodní spoušť se sebe setřást. Potřeboval jsem usnout. Již třetí den jsem pořádně nespal. Přesto spánek ne a ne přijít. Vzal jsem si proto prášek a konečně usnul.
Ze spánku mne najednou probudilo zapraskání lodě a řinkot skla. Ihned jsem otevřel oči. Návětrný bok jsem viděl nějak hodně vysoko nad sebou a okna kajuty byla zalita vodou. Teprve po chvíli se loď narovnala a voda začala stékat s paluby. Přes okno jsem viděl, jak voda nejprve začala klesat do poloviny okna a pak zmizela úplně. Vyskočil jsem z kóje. V prvním momentě jsem si myslel, že vlna rozbila okno zadní kajuty a že voda teče dovnitř. Okno však bylo celé. Oddychl jsem si. Potom jsem si všiml té spouště v kuchyni a na navigačním stole.
Řinkot skla, to byla rozbíjející se sklenice s jahodovým džemem. Rozbila se o bok kajuty a obsah se rozplácl na mapě. Na tom byl rozsypán kmín a čaj. Navíc na pravém boku lodě poletovala konvice na čaj, sklenička od maggi, ocet, hrníčky na kávu, sklenice, rozsypaný mlýnek a jiné drobnosti. Všechny tyto věci vyletěly při náklonu z poličky v kuchyňském koutě, rozrazily dvířka a přeletěly na protější bok lodě. Podle krabičky s kořením, kterou jsem později nalezl otevřenou v poličce s vlajkami a náboji do raketové pistole, jsem usoudil, že náklon lodě musel být přes devadesát stupňů. Polička s vlajkami byla o pětadvacet centimetrů výše než polička na druhém boku lodě, kde se původně nacházely: Jedním slovem – v kajutě byla spoušť.
Ihned jsem se pustil do úklidu. Džem s kořením jsem vyhodil a mapu otřel mokrým hadrem a nechal sušit. Veškeré koření jsem vyházel přes palubu. Očistil jsem vlajky, náboje a umyl nádobí. Pak jsem musel otřít všechny stěny kajuty. Ještě několik hodin celá kajuta a ruce voněly samým kořením. Samozřejmě, že ze spaní už nic nebylo. Tak jsem aspoň trochu podřimoval.
Výbuch v podzemním jezeře - Kafka František
magnet — periodická řada. Vydává Vydavatelství časopisů MNO, n. p., Praha 1, Vladislavova 26, telefon 234355—7.
Šéfredaktor Jaromír Hořec, zástupce Gustav Hajčík.
Redakce: Jungmannova 24, Praha 1, telefon 234355—8.
Obálku navrhl Miroslav Houska.
Grafická úprava Antonín Dvořák.
Vychází ve spolupráci se Svazarmem, Svazem protifašistických bojovníků a ministerstvem vnitra.
Rozšiřuje PNS, v jednotkách ozbrojených sil VC MNO-administrace: Vladislavova 26, Praha 1. Objednávky přijímá každá pošta i doručovatel, v armádě každý distributor tisku.
Tiskne Naše vojsko, n. p., Praha, závod 02 textovou část, závod 03 obálku a obrazovou přílohu. Ročník pátý. Cena 8 Kčs.
Poutavá reportáž o odvážném útoku norských vlastenců - parašutstů - na elektrárnu v Rjukanu,kde nacisté za války vyráběli strategickou surovinu - těžkou vodu. Autor se však nesoustřeďuje na tuto jedinou událost - i když proslulou a známou i naší veřejnosti, naposledy z filmu Hrdinové z Telemarku.
V dramatické zkratce se snaží zachytit obraz okupačních let v Norsku a dává tak nahlédnout našemu čtenáři poprvé do zákulisí osudových diplomatických a vojenských akcí, které v promyšleném plánu připravovala Hitlerova třetí říše proti počtem nevelkému, ale strategicky významnému království na severu Evropy. A vypráví i o událostech kolem vzniku první atomové pumy,v nichž hráli významnou roli nejen fyzikové,ale i špionážní ústředny mnoha zemí.
Průpovídky ze špitálu - Noha Jiří
Edice Magnet 12/1989
Kniha Průpovídky ze špitálu je soubor příběhů, událostí a plků z nemocničního prostředí. Celkem si přečteme desítky skutečných příhod z českých nemocnic a zmoudříme z rad doktora Zdravíčka.
Vydalo vydavatelství Naše vojsko, státní podnik, Praha 1, Vladislavova 26, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet, šéfredaktor Josef Gajda. Odpovědný redaktor Jiří Pražák. Obálku navrhla I. Vršecká s použitím ilustrací Jiřího Wintra-NEPRAKTY. Ilustrace Jiří Winter-NEPRAKTA. Grafická úprava Irena Vršecká. Adresa redakce Vlastina 889/23, 160 05 Praha 6 - Liboc, tel. 36 88 36.
Rozšiřuje PNS. Informace o předplatném podá a objednávky přijímá každá administrace PNS, pošta, doručovatel a PNS-ÚED Praha, ACT, Kafkova 19, 160 00 Praha 6, PNS-ÚED Praha, závod 02, Obránců míru č. 2, 656 07 Brno, PNS-ÚED Praha, závod 03, Gottwaldova 206, 709 90 Ostrava 9. Objednávky do zahraničí vyřizuje PNS-ústřední expedice a dovoz tisku, administrace vývozu tisku, Kovpakova 26, 160 00 Praha 6. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, státní podnik, závod 08, Praha. Cena výtisku 8,- Kčs.
59-173-89
TS 13/33
Krátká ukázka:
Ze vzpomínek internisty
Oblíbeným a poutavým vypravěčem historek z prostředí vojenské medicíny byl i bývalý náčelník 2. vnitřního oddělení Ústřední vojenské nemocnice generálmajor v zál. MUDr. Jiří Smrčka.
Doktor Smrčka se narodil v roce 1912, medicínu vystudoval jako vojenský stipendista a po promoci nastoupil v roce 1937 do školy pro důstojníky zdravotnictva a lékárnictva v záloze, jíž velel legendární plukovník Sojka. Pak vojína aspiranta Dr. Smrčku čekala ještě další škola — Kurs na důstojníky zdravotnictva z povolání. Tato škola sídlila na Malé Straně v Nerudově ulici a hovorově se jí říkalo aplikačka.
„Velitelem Kursu pro důstojníky zdravotnictva z povolání byl generál MUDr. Rudolf Pelikán," vypráví doktor Smrčka. „Byl to tentýž generál, o kterém se nám plukovník Dr. Sojka kdysi zmínil, když do nás vtloukal stěžejní mravoučné zásady. Varoval nás před svody pražských hospůdek a hřímal: ,Kdo pije, ten taky krade!' — Pak se trochu odmlčel a dodal: ,S výjimkou pana generála Pelikána, ten jenom pije ...' "
Na vlastní studium v Kursu pro důstojníky zdravotnictva z povolání vzpomíná doktor Smrčka s neuvěřitelnými podrobnostmi, pročež se jeho vzpomínky do jisté míry stávají dobovým dokumentem a mají i svou historiografickou cenu.
,,K nejtěžším předmětům patřila znalost vojenských předpisů. Vyžadovalo se na nás perfektní ovládání nejen zdravotnických, ale i některých vševojskových a speciálních předpisů, jako byl ku příkladu železniční předpis DOPR 7/2.
Ať již se dnes díváme na tyto zastaralé a dávno neplatné předpisy a instrukce předmnichovské armády jakkoliv, nedá se oddiskutovat, že do určité míry rozšířily naše všeobecné vzdělání. Vezměme např. vozatajský předpis VOZ 8/3, z něhož jsme se poučili, že koně je nutno zapřahati vždy hlavou dopředu a nikoliv naopak; nebo topografický předpis TOGr 6/6, obsahující některé výstižné definice jako ku příkladu, co je to drn: Drn je kus povrchu zemského, hustě porostlý travou.
Poučná byla i definice průzkumníka: průzkumník musí být voják statečný, chytrý a Inteligentní a jen výjimečně to může být důstojník." Inu, možná že ony definice zněly maličko jinak, vždyť se jedná
0 vzpomínky staré dobrých padesát let, nicméně na zajímavosti a půvabu jim to pranic neubírá. Ba naopak.
Ve své první vojensko odborné funkci šéflékaře cyklistického praporu
1 ve Slaném působil doktor Smrčka jen devět měsíců, do března 1939. (Na vysvětlenou dodejme, že cyklistický prapor nepředstavoval žádné středisko vrcholového sportu, ale řádnou bojovou jednotku vojáků, jejichž výlučným přepravním prostředkem byl velocipéd.) Pak přišla léta nacistické okupace.
Hned po osvobození Rudou armádou nastoupil doktor Smrčka již jako kvalifikovaný internista do Ústřední vojenské nemocnice v Praze StřeŠovicích. Pracoval tam plných třicet let, z toho dvacet pět let jako náčelník nemocničního oddělení. Během té doby se stal generálmajorem, byl dekorován titulem Zasloužilý lékař, Řádem rudé hvězdy a řadou dalších vyznamenání.
„Za dobu mého působení v Ústřední vojenské nemocnici," vzpomíná Jiří Smrčka, ,,jsme zažili mnoho akcí oficiálních, polooficiálních i takových, které prýštily z vlastního entuziasmu. To se ukázalo také v době, kdy v naší nemocnici pracovala tzv. komise efektivnosti práce. Jejím úkolem bylo sladit všechny pracovní úkony natolik, aby ani minuta z pracovní doby nepřišla nazmar.
Tehdy se v našem ústavu také vytvořila skupina, jež si vzala za své, že čekací doba u ambulantních pacientů musí být za každou cenu zkrácena na minimum. To se projevilo v letech 1951—52 i na tehdejším zjišťovacím oddělení mužstva. Provedli jsme určitá organizační opatření, jejichž důsledkem bylo, že spád vyšetřovacího procesu se stal téměř závratným. Jednotlivé úkony byly tak skloubeny, že nežli se zjišťovanec nadál, byl mu stanoven index zdatnosti, zkontrolován brzlík i šišinka, obhlédnuty tříselné kanály a v některých případech vzata i míra na brigadýrku.
Z té doby je také znám případ listonoše, který mi jako náčelníku oddělení nesl k podpisu rekomando. Byl stržen proudem zjišťovanou do vyšetřovny, tam prohlédnut, proklepán, vyšetřen na EKG a změřen. Pak znaveným krokem odešel i s mým doporučeným dopisem, na který v úžasu z poskytnuté péče docela zapomněl."
O padesátých létech hovořil generál Dr. Smrčka jako o době neustálých prověrek a kontrol, jež následovaly tak rychle za sebou, že ztěžovaly lékařům odbornou práci a zdržovaly je při péči o nemocné.
„Strach z prověrek byl u mnohých děsivý a neklid v nemocnici se vzmáhal již několik týdnů před jejich zahájením.
Jedna z nejhorších prověrek byla v roce 1953. Tehdy jsme však na našem oddělení přece jen dokázali průběh prověrky příznivě ovlivnit a obrátit alespoň částečně v náš prospěch. Když měla být zahájena prověrka 2. vnitřního oddělení, požádali Jsme předsedu prověrkové komise, zda by z důvodů provozních nepřistoupil na změnu pořadí prověřovaných oddělení a před kontrolou našeho pracoviště nenavštívil s kontrolní skupinou nejprve oddělení fyziatrické, jmenovitě vodoléčbu.
Soudruh předseda souhlas dal.
My jsme zatím cílevědomě a zavčas posadili do vanové lázně na oddělení hydroterapie soudružku C, naši tehdejší uklízečku, která oplývala všemi ženskými půvaby, jaké si jen lze představit.
Po vstupu ministerské komise na vodoléčbu členové komise jako by náhle pookřáli, jednání do té doby velmi komisní se stalo mnohem srdečnějším. Pobyt celé komise se na vodoléčbě nápadně protáhl. Její členové kladli zasvěcené zvídavé otázky — zda používaná voda je vltavská či káranská, jakou průměrnou životnost má taková káď, zda je lepší na výrobu kádí jasan nebo buk, zda je dosti dorostu v bednářském řemesle a ještě řadu dalších dotazů vesměs zcela nepřiléhavých. Dokonce došlo i na Archimédův zákon, soudě alespoň podle toho, že prověřující zajímalo, jakou silou může být oblé těleso představované naší půvabnou uklízečkou udržováno tak dlouho pod vodou.
Když už byl ohrožen časový grafikon a soudružka C. se stále neměla k tomu, aby se vynořila z vody ven, nezbylo členům prověrkové komise než se odebrat ke kontrole dalšího, tedy našeho oddělení. Musím dodat, že všichni členové komise včetně jejího předsedy byli ve vynikající pohodě a celkové hodnocení 2. vnitřního oddělení dopadlo tentokrát nad očekávání výborně." Potom že vodoléčba nedokáže pravé divy!
Budete-li pátrat ve vyprávění generálmajora v záloze a dlouholetého šéfa 2. vnitřního oddělení ÚVN po nadsázce, pak určitě právem. Ale dobrá pohoda, vtip a úsměvný optimismus k práci lékařů zákonitě patří, neboť skýtá potřebnou protiváhu v náročné a leckdy i smutné doktorské práci. Dobrá nálada navíc pomáhá stmelit kolektiv a jen dobré kolektivy dnes již několika generací vojenských zdravotnických pracovníků mohly ze střešovické nemocnice a jejích odborných oddělení vytvořit špičková pracoviště na vysoké klinické úrovni. Ostatně to dobře vědí i samotní obyvatelé Prahy, kteří vojenské nemocnici na střešovickém kopci Již dávno přestali vyčítat, že jim kdysi pokazila nedělní procházky.
Bouře nad rovníkem - Šťovíčková Věra
Reportáž „Bouře nad rovníkem“ o vojenských převratech v Alžírsku, Středoafrické republice, Kongu, Nigérii, Ghaně a dalších afrických zemích. Vychází ve spolupráci se Svazem protifašistických bojovníků, Svazem pro spolupráci s armádou a ministerstvem vnitra. Ročník třetí. Magnet 4/67.
Mrtvý na útěku - Galský Desider
Dokumenty a teorie o poválečné existenci Martina Bormanna.
Moje recenze:
Kniha Desidera Galského Mrtvý na útěku z roku 1969 napsaná čtvrtstoletí po skončení druhé světové války otevírá záhadu, jaký konec potkal šedou eminenci Hitlerova nejbližšího okruhu - Martina Bormanna. I když v této válce přišly o život miliony obětí, a těch, o jejichž konci se nikdo nic nedozvěděl bylo jistě mnoho, přece jen temná postava vedoucí kanceláře Adolfa Hitlera a vedoucí hlavní kanceláře NSDAP vyvolávala řadu otázek. Řada pohlavárů Třetí říše ukončila svůj život sebevraždou (včetně toho nejvyššího), další byli odsouzeni v Norimberském procesu. Ale Bormann těmto koncům evidentně unikl, a byl to člověk disponující značnou mocí a řadou hypotetických možností, jak se zachránit. Ovšem v hroutícím se Německu platilo - ten kdo dřív uteče, ten se má větší šanci se zachránit. Pro ty, kteří se loajality k vůci snažili zůstat mu nablízku se tato šance zmenšovala tím více, čím déle setrvávali v centru dění. Navíc takto známé persony byly vystaveny riziku, že i když utečou a ztratí se na čas v chaosu, díky tomu jak jsou známí budou odhaleni (viz příklad Himlera). Kniha se zabývá množstvím spekulací a hypotéz o nejasném konci Hitlerova tajemníka, po jejímž přečtení jsem získal dojem, že se vlastně s určitostí nedá tvrdit nic. A že existuje tolik protichůdných svědectví o jeho možné smrti a zavádějících stop po jeho údajném dalším životě, že se možná už nikdy nepodaří zjistit pravdu. Téma se stalo postupem času předmětem populární a pravidelně se objevovalo v tisku (pamatuji např. velký článek v osmdesátých letech v časopise Signál). Různé dezinformace a rádoby senzace se těšili zájmu už v době, neexistoval internet, jenže tehdy se jim neříkalo fakenews nebo hoaxy, ale novinářské kachny. Ve velmi zajímavé knize "Poslední dny Hitlerovy" také její autor Trevor-Roper nechával tuto otázku v prvních vydáních otevřenou, nicméně vzhledem k důkazům, které se objevily v sedmdesátých letech, se podařilo na jejich základě tuto otázku prakticky uzavřít. Stín pochybností se sice stále občas vynořuje, ale po tolika letech nejistoty a tolika spekulacích se snaha o zpochybnění ať už z jakýchkoliv pohnutek dala očekávat.
Krátká ukázka:
Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku měl k dispozici velmi skromný počet svědků, kteří byli ochotni podat svědectví o tom, co se s Bormannem oné noci z 1. na 2. květen stalo. Anglický zástupce hlavního žalobce Sir David Maxwell-Fyfe uvedl všehovšudy tři svědky.
A co ostatní?
Jedni měli pádné důvody, aby se nepřihlásili vzhledem ke své bohaté minulosti. Žili „v ústraní“, někde na méně exponovaných místech okupovaného Německa, a vyčkávali. Jini byli v zajateckých táborech. A ti, kteří ani nebyli v zajateckých táborech ani se celkem nemuseli bát stíhání pro svou nacistickou minulost a mohli by svědčit, se také nepřihlásili. Vysvětlením pro to je snad celková atmosféra v poraženém Německu: všeobecná apatie, strach, beznaděje, dezorientace. Protlouct se a do ničeho se neplést bylo tehdy životním krédem.
A přece, několik měsíců předtím, než byla v novinách uveřejněna úřední zpráva Mezinárodního vojenského tribunálu, se objevil muž, který prohlásil se vší rozhodností: „Bormann žije!“
Byl to první člověk, který po válce odmítl tvrzení o Bormannově smrti.
Flensburský rodák, spisovatel a obchodník Heinrich Linau, jel v noci z 26. na 27. července 1945 vlakem do Flensburgu, a tvrdí, že v tomto vlaku spatřil zcela určitě Bormanna, který nastoupil na stanici Neumünster. Byl v civilu, v mysliveckém. Linau jel s ním do stanice Flensburg-Weiche, kde Bormann vystoupil. Nesporně závažné svědectví. Tím více, že Linau je věrohodnou osobou. Byl dlouhá léta v Sachsenhausenu. Ale je tato zpráva něco platná, když je to zatím ojedinělá kostka v nesmírně složité skládance? Žádná se k ní zatím nehodí. Žádná na ni nenavazuje.
V únoru 1946 přináší zprávu americká tisková agentura Associated Press z Kostnice: „Němečtí civilisté prohlašují, že viděli Bormanna v německém pohraničním městě Kostnici. Tři západní spojenecké velmoci pokračují ve vyšetřování případu. Podle poslední informace byl Bormann viděn na motocyklu mezi Bregenzským lesem a Kostnicí v hornatém pohraničním cípu Německa. Podle některých zpráv organizoval Bormann vlastní výzvědnou službu za značného přispění německých civilistů, kteří přísahali, že ho budou chránit.“
Dne 2. dubna 1946 hlásí americká tisková agentura United Press z Norimberku: „Dopisovatel UP dostal místopřísežné prohlášení německého policejního důstojníka, že viděl Bormanna před španělským konzulátem v Berlíně.“
Dne 30. července 1946 hlásí francouzská agentura Agence France Press:
„Bývalý Bormannův šofér Jacob Glas vypověděl v úterý před příslušníky americké zpravodajské služby, že koncem minulého týdne viděl Bormanna v autě v mnichovských ulicích.“
Desítky podobných zpráv, fantastických i méně fantastických, se objevují i během dalších let. Orientovat se v tomto labyrintu protichůdných zpráv je nad síly a schopnosti i nejzkušenějších kriminalistů. Ale jak se přece dostat k nejpravděpodobnější verzi? Osvědčená metoda, oddělit koukol od zrní, je v tomto případě nesmírně obtížná.
Která svědectví je třeba brát s rezervou?
Domnívám se, že především lidí, kteří Bormanna nikdy v životě neviděli a znají ho jen z fotografie, a přesto tvrdí, že ho po dvaceti letech na základě fotografie ze čtyřicátých let poznali. Přitom se navíc nedá vyloučit, že si Bormann dal udělat plastickou operaci. Dále je nutno s velkou rezervou brát zprávy od lidí se závažnou nacistickou minulostí. To platí o svědectví lidí, jako je Naumann, Axmann, Bauer a podobně. Další veliká a bohatá skupina zpráv, ke kterým je nutno přistupovat velmi opatrně, pochází od nejrůznějších lidí, pro něž je záležitost kolem Bormanna příležitostí dostat se na veřejnost, stát se známým, vidět své jméno v tisku a slyšet o sobě v rozhlase. A těch není na světě málo. Jenže „případ Bormann“ je tak složitý, že někdy je nutno si vypomoci i těmi málo důvěryhodnými zprávami.
Ale vraťme se k tvrzení Heinricha Linaua, které je z té záplavy zpráv nejvěrohodnější. Dne 11. června 1960 podává Linau před hessenskou generální prokuraturou podrobnější výklad o svém setkání s Bormannem po válce. Stopa, kterou naznačil Heinrich Linau, byla dlouho bez jakékoli návaznosti k jiným stopám. A pak se najednou začaly objevovat zprávy, které obdivuhodně zapadaly do skládanky.
Dne 21. března 1962 vyprávěla Holanďanka Anna Willemse-Hug, která v posledních týdnech války měla blízké styky s hrabětem Bernadottem, zástupci frankfurtského generálního prokurátora dr. Bauera velmi zajímavý zážitek:
„1. května 1945 jsem se dostala do Flensburgu lodí Elbing 8. Bydlela jsem ve Flensburgu v Nádražním hotelu, v nynějším hotelu Evropa. V noci na 5. května kolem třetí hodiny nastal veliký hluk u zadních dveří. Jak jsem se druhý den dověděla, měl v noci dorazit do Flensburgu Bormann. Říkal mi to jeden nadporučík. Chtěla jsem s ním sama mluvit. Viděla jsem, jak Bormann vychází zadním vchodem hotelu a nastupuje do auta, Bormann měl na sobě tmavou uniformu a holínky. Mezi důstojníky a generály se všeobecně mluvilo, že přijel říšský vedoucí z Berlína, který přinesl zprávu o Hitlerově smrti. Kam se Bormann poděl, to nevím.“
A ještě jedna stopa podivuhodným způsobem navazuje na vyprávění Heinricha Linaua. Bývalý mechanik válečného námořnictva, nyní strojní zámečník, Karl Wittmershaus, vypráví 1. dubna a pak 9. května 1964 před zvláštní komisí dolnosaské zemské kriminální policie v Hannoveru:
„Před dvěma týdny ve čtvrtek jsem na obrazovce německé televize v prvním programu viděl obraz bývalého říšského vedoucího NSDAP Martina Bormanna. Na obrazovce jsem znovu poznal muže, který se začátkem května roku 1945 s námi plavil ponorkou U 806 z Kielu do Dánska. Velitelem byl kapltán-poručík Hornbostel. Začátkem května jsme kotvili s naší U 806 v bojové pohotovosti na ponorkové základně v Kielu. Kapitán-poručík Hornbostel se objevil na palubě v doprovodu civilisty. Civilista měl s sebou nápadně mnoho zavazadel. Pokud se pamatuji, byly to tři nebo čtyři bedny. Byly tak velké, že jsme je nedostali přes otvor věže. Museli jsme proto otevřít zadní otvor, kterým také obyčejně nakládáme torpéda. Jako mechanik pro torpéda jsem měl na starosti zadní prostor ponorky. Jsem přesvědčen, že tento záhadný pasažér byl Martin Bormann.“
Na dotaz, proč mlčel o této historce až do roku 1964, odpověděl Wittmershaus: „Nepřihlásil jsem se, protože jsem dosud nikdy neviděl Bormanna v detailním záběru. Dříve jsem neměl podezření, že ten civilista může být hledaný vysoký nacistický pohlavár. Nikdy jsem o tom dosud nevyprávěl. Nyní o tom podávám zprávu, aby Bormann bývalá pravá ruka Hitlerova, mohl být dopaden a potrestán.“
Cesta ponorky U 806 končí v dánském přístavu Aarhus, kde je plavidlo po kapitulaci předáno britskému námořnictvu. Ale záhadný civilista s třemi nebo čtyřmi bednami není v této době již na palubě.
To by mohlo souhlasit s tím, co tvrdí Holanďanka Anna Willemse-Hug, že 5. května dorazil Bormann do Flensburgu. K Dönitzovi už nešel, přestože původně to byl jeho cíl. Snad si během cesty z Berlína do Flensburgu konečně uvědomil, že je konec všem nadějím na udržení moci a že tentokrát jde o jedinou věc, zachránit si holý život. A bedny s cennostmi! Z Flensburgu odjel do Kielu, kde se dostal na ponorku U 806. Ta ho dopravila do Dánska. Ale v Dánsku dlouho nebyl. Tam pro něj byla brzy horká půda. Z Dánska se vrátil do severního Německa.
Sotva jsem si dal tuto hypotézu pracně dohromady, dostal se mi do rukou anglický deník Sunday Times ze dne 31. prosince 1967 A v tomto silvestrovském čísle byla otištěna obsáhlá reportáž o útěku Hitlerova nejbližšího spolupracovníka Martina Bormanna na konci války z Berlína. Autorem článku je čtyřiapadesátiletý anglický novinář, bývalý britský zpravodajský důstojník, který vyslýchal za války a těsně po válce německé válečné zajatce a později nacistické válečné zločince. Tedy muž s velikými životními zkušenostmi. Antony Terry vypráví, že strávil jedenáct dní tím, že kladl otázky Erichu Karlu Wiedwaldovi, bývalému desátníku Frundsbergovy SS divize.
Proč si dal Antony Terry tolik práce s tímto bývalým desátníkem zbraní SS? Erich Karl Wiedwald totiž tvrdil, že zná pravdu o Martinu Bormannovi. Ví prý, jak Bormann utekl. Co se Antony Terry dověděl od Wiedwalda?
Devatenáctiletý Erich Karl Wiedwald patřil ke skupině esesáků, kteří se ve dnech 2. a 3 května opevnili v hotelu Adlon, pouhých několik metrů od Hitlerova bunkru. Jeho skupina byla sovětskou jednotkou rozbita. Wiedwald byl raněn střepinou od miny. Sovětští vojáci ho naložili spolu s jinými raněnými do sanitního vozu a odvezli do Königswusterhausenu, na jižním okraji Berlína, kde byl provizorní polní lazaret. Podobně jako mnozí jeho druhové i on si přál dostat se do zajetí západních armád. A tak se připravoval na útěk z lazaretu. Počítal s tím, že by našel na nějakou dobu útočiště v domě svého strýce v Dahlemu, ve čtvrti zámožných lidí na západním okraji Berlína. Skupina pěti německých vojáků ho přemluvila, aby je vzal do strýcova domu. Čtyři měli na sobě obyčejné vojenské uniformy, jeden z nich uniformu protileteckých dělostřelců. Wledwald s pěti muži dorazil 4. května do Dahlemu. Ve dvojdomku v ulici Fontanestrasse 9 zůstali až do 10. května.
ak na doporučení muže v uniformě protileteckých dělostřelců se vydali na cestu do jižního Meklenburska. Tam podle jeho vyprávění měl být statek, kde by mohli v klidu přečkat kritické období.
Ale daleko se nedostali. Sovětská vojenská jednotka je u Neuruppinu poslala zpátky. A tak se museli vrátit do Dahlemu. Dva muži ze skupiny, jeden vysoký, plavovlasý, druhý v uniformě protileteckých dělostřelců, se rozhodli stůj co stůj opustit Berlín. Dali se po silnici na západ, přímo přes britské linie. Chtěli se dostat k admirálu Dönitzovi. Wiedwald šel kus cesty s nimi, ale pak se od nich odpojil, takže to, co potom následovalo, zná pouze z dodatečného vyprávění jednoho z nich, toho vysokého, světlovlasého muže – Shwenta. Se Schwentem se – setkal na podzim 1946 za dosti záhadných okolností. Oba totiž pracovali nezávisle na sobě pro americkou vojenskou policii. Schwent mu sdělil, že jede do Jižní Ameriky. A Wiedwald se rozhodl, že pojede s ním.
V Janově se dostali na starou argentinskou loď. Byli již tři dny na moři, když mu Schwent řekl:
„Měl byste teď už vědět, že člověk, kterému jste pomohl uniknout z Berlína, byl reichsleiter Martin Bormann.“
Je možno Wiedwaldovi věřit? Antony Terry tvrdí, že jeho líčení je věrohodné a v podrobnostech přesvědčivé. Jestliže Wiedwald mluví pravdu, a Schwent také, pak nemohl být Martin Bormann 5. května v hotelu ve Flensburgu.
Rolník Wilhelm Rauter z Ebermergenu, který byl v červnu 1945 v anglickém zajateckém táboře ve Schwarzenbecku, asi čtyřicet kilometrů na východ od Hamburku, vypovídá 25. června 1957 před soudem ve Fonauworthu: „V zimě 1945-1946, kdy probíhal v Norimberku proces s válečnými zločinci, jsem viděl v listu Schwäbische Landeszeitung obraz Martina Bormanna. Na této fotografii jsem bezpečně poznal svého spolubydlícího ze zajateckého tábora ve Schwarzenbecku. Popis postavy v novinách se hodí přesně na něho.“ To bylo začátkem června 1945 a 26. června ho viděl Heinrich Linau.
Heinrich Linau 11 června 1960, patnáct let později, podává hessenské generální prokuratuře tentokrát mimořádně podrobné svědectví, jak se setkal s Bormannem. Linau má tu výhodu, že Bormanna viděl již dříve, v roce 1942, kdy reichsleiter navštívil koncentrační tábor v Sachsenhausenu.
„Pracoval jsem pro britskou vojenskou správu a z jejich pověření jsem měl dne 26. června 1945 vyřídit nějakou záležitost v Neumünsteru. Po vyřízení této záležitosti jsem přišel se svou ženou kolem deváté hodiny večer znovu na nádraží Neumünster, abych se vrátil domů, do Flensburgu. Na nádraží jsem zjistil, že toho dne pojede tímto směrem už jen nákladní vlak. Odjezd tohoto takzvaného »solného« vlaku měl být v jedenáct hodin v noci. Mezitím co jsme čekali na nádraží, přijel na jinou kolej německý sanitní vlak. Všiml jsem si, že z vlaku vystoupil muž a šel k nám na nádraží.
Měl na sobě zelenavou kazajku, breechesky, sportovní podkolenky a šněrovací boty. Na hlavě měl kšiltovku, na zádech batoh. Mezitím přijel nákladní vlak. Muž se zeptal železničáře, kam ten vlak jede.
»Do Flensburgu!« zněla odpověď.“
Linau pak přestal tomuto muži věnovat pozornost.
Je nutno podotknout, že je noc a osvětlení nádraží v prvních poválečných měsících nebylo nijak pronikavé.
.jpg)
Podivný rok - Ptáček Jan
Edice Magnet 5/1974.
Vydalo vydavatelství Magnet n. p. Praha 1, Vladislavova 26, 23 76 48, jako součást periodické řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Grafická úprava Luděk Buriánek. Adresa redakce: Praha 1, Jungmannova 24. Rozšiřuje Poštovní novinová služba, do Jednotek ozbrojených sil Magnet — administrace, Praha 1, Vladislavova 28. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, závod 02, Praha. Cena výtisku 8,— Kčs.
Tuto knihu nelze označit za literaturu faktu jako spíše za ideologicky motivovanou interpretaci (nebo spíš dezinterpretaci) skutečných událostí. Psala se mrazivá padesátá léta a komunisté si upevňovali svou moc prostřednictvím vykonstruovaných procesů a státní bezpečnosti, která rozehrávala množství tajných dezinformačních akcí. Cílem babického případu byla snaha vynutit kolektivizaci podle sovětského vzoru a zlikvidovat soukromé zemědělce. Současně byl případ zneužit i proti katolické církvi, která komunistům překážela stejně tak jako soukromí rolníci. Členové komunistické strany a příslušníci komunistických bezpečnostních složek jsou zde glorfikováni, zatímco obyčejní lidé, kteří si pouze nechtěli nechat ukrást po generace obdělávaná pole, jsou označováni za kulaky a dehonestováni. Katoličtí kněží jsou vydáváni za spojence nepřátelských sil západních diverzních centrál usilujících o rozvrácení republiky. Ve skutečnosti se jednalo o akt státního teroru proti nevinným lidem za pomoci provokatérů. Kniha se snaží působit dokumentačním stylem a proto obsahuje i řadu fotografií, avšak je zřejmé, že v této brožuře, vydané v době totality, nemohla být vyjevena pravdivá podstata událostí. Vše je překrouceno podobně jako v jednom z dílů seriálu "30 případů majora Zemana" s názvem "Vrah se skrývá v poli". Teprve po roce 1989 bylo možno odhalit skutečné pozadí babických událostí. Jestliže bychom chtěli titul označit za dokument, pak jenom v tom smyslu, že ve srovnání s historickými fakty dokumentuje způsob, jakým se tu přes 40 lhalo. Skutečným mementem babického případu však zůstavá krev nevinných, odsouzených v nespravedlivých procesech a umučených v komunistických věznicích.
Titul je zde zařazen pouze jako součást přehledu titulů vydaných v edici Magnet.
Krátká ukázka:
Nemohli jsme nic jiného dělat. Ostatní stopy byly spíše registrující, nepřítel se stále pohyboval na svobodě a připravoval další akce.
A ta přišla vzápětí. V sousedním okresním městě byl znovu spáchán pumový atentát, a tentokrát na tajemníka okresního národního výboru. Ani tam se nic nestalo. Bomba vybuchla v okně, ale vzduchová vlna a střepiny bomby přelétly postele, kde ležely děti a tajemníkova žena. Tajemník byl v té době na schůzi.
Rozhořčení obyvatel se stupňovalo a my postupovali velmi rychle. Vytypovali jsme z předplatitelů několik podezřelých. Mezi vytypovanými byl i bývalý kapitán armády, který byl propuštěn pro nepřátelské reakční smýšlení. Zkušený pyrotechnik. Protože bylo vskutku nebezpečí z prodlení, dal nám prokurátor i na tak slabých indiciích souhlas k prohlídce.
Pan kapitán byl velmi překvapen. V jeho dílničce mezi součástkami kola a motocyklu Jsme našli několik rozřezaných rour, dále třaskavinu, rozbušky a zbytky ciferní ků, které expertíza určila jako součást hodin, použitých při atentátech. Kapitána jsme ihned vzali do vazby.
Byl jsem přítomen při výslechu. Kapitán to rychle, jak se u nás říká, zabalil. Plně se přiznal k účasti na teroristických akcích. Na základě jeho výpovědí bylo vzato do vazby devět lidí. Při prohlídkách se našel psací stroj, papíry, připravené výhružné dopisy, pistole, se kterou byl spáchán atentát na předsedu našeho ONV. Nepodařilo se ovšem chytit hlavního organizátora, jakéhosi Petra, který podle prohlašování atentátníků fungoval jako instruktor poslaný ze Západu.
Okamžitě jsme do bytů zatčených poslali zajišťovací skupiny, vlastně dvojice, které měly západního agenta-instruktora zajistit. A tehdy se to stalo. Doposud totiž činnost i tak nebezpečné skupiny nestála lidský život, skupina byla hladce likvidována a tak naše pozornost zřejmě opadla. Na svobodě však zůstala velmi nebezpečná šelma. Chlapci byli již unaveni, vždyť ta honička trvala několik dní a nocí, náš okres se stal střediskem pozornosti funkcionářů a náčelníků, všechno nás hnalo do vysokých obrátek a tak snad není ani divu, že po likvidaci skupiny pozornost poněkud opadla.
Dva z mých chlapců, Martin a Petr, hlídali byt exkapitána. Když zazvonil domovní zvonek, byli připraveni. Martin otevřel a Petr zajišťoval. Na chodbě stál člověk v modrákách, s aktovkou pod paží a začal se ptát, Jestli zde bydlí pan kapitán, a že mu jde zapojit ledničku. Chlapci mu prohlédli aktovku, kde viděli několik drátů, kleště a jakýsi hasák. Požádali ho o legitimaci, kterou jim ochotně dal. Data v ní uváděla, že jde o Petra Nováka, elektromontéra, zaměstnáním v Kovoslužbě krajského města. Vše bylo pravděpodobné. Chlapci zasunuli pistole, vyzvali dotyčného, aby s nimi šel na služebnu, kde si zkontrolují jeho legitimaci. Neznámý ochotně souhlasil. Chlapci vyšli na chodbu. Když se Martin obrátil, aby zamknul byt, vypálil do něho neznámý dva výstřely a třetí do překvapeného Petra. Martin byl na místě mrtev a Petr za několik dní zemřel.
Zprávu jsme do služebny dostali snad během deseti minut. Sousedé z domu nám volali. Okamžitě jsme uzavřeli celé město, všechny výpadovky. Na početně slabé hlídky Jsme operativně neustále přisunovali další nastupující posily milice a příslušníků armády. Mimořádně Jsme obsadili zejména nádraží, kde už byla dvoučlenná hlídka a po příchodu další posily 4 mužů jsme začali s prohlídkou nádraží.
Vešel jsem do čekárny pro děti. Okamžitě jsem ho poznal. Chlap vlasy černé jako smola. Ruce měl v kapsách. Uskočil Jsem. Vystřelil přes kapsu. Nemohl Jsem střílet, protože v čekárně sedělo několik maminek s dětmi. Skočil jsem po něm. Slyšel jsem Ještě výstřel, Jakoby mě šlehla ocelová metla přes ruku, ale to jsem již plnou vahou svého těla na něho padl a srazil ho k zemi. Při pádu se zranil na hlavě a zůstal ležet. V kapse měl dvě pistole a další tři občanské průkazy. Poležel jsem si v nemocnici asi 14 dní. A další dva měsíce rekonvalescence. Dostal jsem vynadáno od velitele, pak pochvalu a vyznamenání za statečnost. Manželka mě navštívila poprvé se slzami v očích, podruhé už přišla její matka v nové funkci babičky. A tak po návratu z nemocnice, vrátili jsme se s Mařenkou prakticky v jednom dni, jsme všichni ve spolek 1 se sborem dědečků a babiček oslavovali šťastné dvojí narozeniny. Dceřiny a moje.
Měl pravdu táta, když říkal, že si mám najít ženskou ze svého prostředí. Neplakala, nelomila rukama, ale obsloužila nás oba, jak malou Martu, tak i mně.
Když mě okresní tajemník odevzdával vyznamenání, řekl: — Dostáváš toto vyznamenání za věrnou službu republice a její vítězné dělnické třídě.
Žena plakala. I já byl na měkko. Jenže, chlap — ten nepláče nikdy, ani smutkem, ani dojetím, ani z radosti.
Je to neuvěřitelné, jak vyskakuji vzpomínky, jedna za druhou, jako kdyby chtěly dokazovat, že naše práce byla nutná. Není třeba důkazů, ale přece jen je mysl klade jeden vedle druhého.
Začalo to všechno jednoho zimního večera. Ten den jsem měl nějakou poradu na sekretariátě strany, když tu se ozval telefon, volal mě dozorčí, abych se ihned dostavil do úřadovny, že věc je naléhavá. Když jsem přišel na útvar, byl tam již náčelník a řada příslušníků. Naslouchal vyprávění velitele SNB, něco k tomu podotýkal, kývl mi na pozdrav a řekl: — Jardo, máme práci a kvaltovku. Stalo se to tak. Ten večer, byla tma již od 17. hodin, vešel do bytu skladnice hospodářského družstva, funkcionářky strany, neznámý člověk. Ptal se, kdy přijde domů její muž. Žena se rozpovídala, že je samá schůze a kdy přijede domů, to že neví. Tu muž z ničeho nic vytáhl zbraň a žádal ustrašenou ženu, aby mu vydala mužovy pistole. Žena chvíli zapírala, ale když ji udeřil několikrát do hlavy, vydala mu dvě pistole, které měl muž doma. Jednu legálně a druhou vlastnil ještě z války. Poté muž prohlásil, jestli vystrčí během dvou hodin hlavu z baráku, že ji zastřelí. Žena opravdu z baráku nevyšla. Za dvacet minut se vrátil manžel, který nám hned telefonicky zavolal.
Během porady jsme dostali další zprávu. Ještě téhož večera navštívil neznámý muž předsedu dosti vzdáleného JZD, kde rovněž pod pohrůžkou zastřelení vyžadoval zbraně. Předseda rázně popřel, že by nějakou zbraň měl a ani přes opakované výhružky zbraň nevydal. Dostal několik políčků a nesčíslné množství výhrůžek, že bude viset, že ho údajný mstitel svobody zastřelí, jestliže okamžitě nenechá politiky.
Podle popisu šlo o pachatele útlé postavy s černým knírkem. Hovořil páskovským slangem, v němž se objevovalo velmi mnoho nabubřelých vlasteneckých tirád. Rychle vzplanul, dovedl se rozčilit a pak bez milosti tloukl kloubovou části ruky. Způsob použití dvou pistoli připomínal jaksi spíše kovboje.
Věc byla velmi vážná. Máme v okrese škodnou, která je již silně ozbrojena. V současné době má k dispozici čtyři pistole se značným množstvím nábojů. Motivace jeho činnosti je přes silně romantizující nátěr zjevně politická. Navštěvuje stranické funkcionáře a vyhrožuje jim, že jestliže okamžitě ve své činnosti nepřestanou, budou viset, anebo budou zastřeleni.
Vyvstalo vážné nebezpečí, že pachatel nalezl nebo nalezne dobrý úkryt. Byla to doba plná nepokoje. Na vesnicích všechno v proudu, zakládala se JZD, našlo se dosti těch, kteří dělali vše možné, aby socializaci vesnice mařili. A proto takovéto východisko, tedy teror, mohl najít u některých lidí i svou odezvu. Společenská nebezpečnost byla neobyčejně veliká. Ne, neměli jsme strach, že by zastrašil funkcionáře, ale na druhou stranu bylo zjevné, že bude-li se pohybovat delší dobu na svobodě, mohla by zmizet důvěra v sílu socialistické Bezpečnosti.
Při našich úvahách jsme dospěli k tomu, že neznámý záškodník zřejmě přišel odjinud a zachytit spoje bude velmi těžké. Signály jsme neměli prakticky žádné a činnost neznámého nás překvapila. Samozřejmě, že se ihned ozval kraj i centrála, neboť takovýto projev teroru mohl mít citelné následky, společenské i politické. Věděl jsem, že nás čekají dny i noci vyčerpávající práce, najít špendlík v kupě sena. Přičemž nám bylo jasné, že dříve nebo později může dojít ke střetnutí.
Někdo z funkcionářů, napadených neznámým, se bude bránit a on začne střílet. Smrt visela ve vzduchu. A my neměli v ruce takřka nic. Málo říkající popis, Žádnou stopu po identifikaci, žádnou stopu po spojení, ani známku toho, kde se neznámý skrývá. Jedno bylo jisté, že se pohybuje zřejmě pomocí motorového vozidla, neboť místa jeho činů byla od sebe velmi vzdálená. Řídí si sám, anebo ho někdo dopravuje. Motorových vozidel tehdy nebylo ještě tak mnoho a tak dopravní orgány zahájily svou činnost. Ale vařily z vody. V místě se nepodařilo nikde najít stopy čekajícího vozidla. Nikdo žádné vozidlo neviděl, ani neslyšel. Nasadili jsme hlídky na důležité křižovatky, aby kontrolovaly vozidla a jejich pasažéry. Ale bylo nás zoufale málo. Požádali jsme o spolupráci velitelství milice, místní vojenskou posádku. A čekali jsme.
Úder přišel hned druhý den, ale přímo na druhé straně okresu a ne večer, jak jsme čekali, ale v odpoledních hodinách. Do bytu předsedy místní organizace KSČ vstoupil znovu neznámý muž a vyžadoval s namířenými pistolemi zbraně. Když je dostal, vyhrožoval předsedovi.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)