MAGNET — periodická řada. Vydává vydavatelství MAGNET, Vladislavova ul. 26, 113 66, Praha 1, tel. 260 651—9.
Redakce Jungmannova 24, 113 66, Praha 1, tel. 261 551—7, linka 351.
Šéfredaktor JUDr. Jiří Pražák.
Obálku a grafickou úpravu navrhl Luděk Buriánek.
Rozšiřuje PNS, v jednotkách ozbrojených sil administrace MAGNETU, Vladislavova 26, 113 66, Praha 1. Objednávky přijímá každá pošta 1 doručovatel, v armádě každý distributor tisku.
Tiskne Naše vojsko, n. p. Praha 1, závod 02 textovou část, závod 03 obálku a obrazovou přílohu.
Ročník devátý, číslo 7/1973.
Cena 8 Kčs.
Krátká ukázka:
Přestože jsem byl velice unaven, oka jsem nezamhouřil. Měl jsem před sebou otevřené moře a byl neustále ve střehu. Když se ráno objevil norský břeh, přibližoval jsem se k němu ještě asi hodinu a pak udělal obrat. Bál jsem se skalisek a mělčin Po obratu jsem vyměnil genui za malou kosatku a přehodil celý patent s kormidlem na druhý bok lodě. Znovu foukal silný vítr, o síle osmi stupňů. V silném větru jsem nemohl systém kormidlování vyvážit, jakmile jsem se schoval v kajutě a převlékl do suchých šatů, loď se obrátila a začala dryfovat s větrem. Musel jsem znovu na palubu a za cenu koupele ji vrátit do původního směru. Nastala doba nových zkoušek. Moře bylo silně rozbouřené a neobyčejně vysoké vlny se každou chvíli převalovaly přes celou loď. Trvalo dost dlouho, než jsem přišel na nový způsob ustavení plachet, který by kormidloval za mne. Mohl jsem být opět v kajutě, v suchu a teple. Přestože mi nebylo po včerejší hladovce a probdělé noci nejlépe, měl jsem výbornou náladu.
Po obloze se valily těžké husté mraky, vítr dosahoval desíti stupňů a moře bylo tak rozbouřené, jak jsem je dosud ještě neviděl, jaké bylo mé překvapení, když jsem oknem zahlédl, že mne ve vzdálenosti tři sta metrů míjí velká námořní loď. Byla to úžasná podívaná, jak se obrovský kolos jednou nadnášel, jindy úplně ztrácel mezi vlnami, chvílemi ho nebylo ani vidět. Vytáhl jsem fotoaparát a udělal dveřmi několik snímků. Ještě jsem viděl, jak se loď stočila ke mně zádí a pak se ztratila mezi vlnami. Znovu jsem se schoval v kajutě a obzor pozoroval pouze okny.
Z pozorování mne najednou vyrušila lodní siréna. Rychle jsem vyběhl na palubu, jen co jsem odsunul poklop a stanový dílec, který byl přes něj hozen, a vysunul se ven, zalomila se nad zádí a vletěla na palubu tak velká vlna, že jsem byl doslova vtlačen zpět do kajuty. Neměl jsem na sobě jediné suché nitky. Kokpit byl úplně plný vody. Vrchem přes brlení mi odplul kanystr se šťávou na vyplachování úst. Na štěstí jsem měl zavřenou zadní stěnu kajuty. Jinak bych měl uvnitř bazén.
Lodní siréna opět zahoukala. Poznal jsem loď, která mě před nedávnem míjela. Lodní důstojník asi nikoho neviděl na palubě Niké, vyvěšené černé koule si zaměnil s jiným signálem a myslel si, že někdo potřebuje pomoc. Kapitán změnil směr plavby a jali se mne dohánět. Měl jsem slušnou rychlost a velká loď se těžce probíjela vlnami. Vytáhl jsem dalekohled a sirénu na stlačený vzduch. Loď se mezitím ještě více přiblížila. Měl jsem obavy, aby nedošlo ke srážce. Zahoukal jsem pět krátkých signálů, což v námořní plavbě vyjadřuje dojem, že jejich manévry jsou natolik neuvážené, že by mohlo dojít ke srážce. Potom jsem zamával směrem na můstek. Odpověděli mi rovněž máváním. Ještě jsem v rukách roztáhl státní vlajku, kterou jsem měl spuštěnou, protože v takovém vichru by dlouho nevydržela.
Na můstku se shromáždilo plno lidí. Musela to být pro ně ohromná podívaná. Když kapitán viděl, že na Niké je vše v pořádku, zahoukal mi na rozloučenou a začal obracet. Dlouho jsme si ještě navzájem mávali, a když jsem si vzpomněl na jméno lodě, bylo již pozdě. Nápis nebylo možné přečíst. Jenom podle vlajky bylo patrné, že jde o holandskou loď.
Byl jsem promočený až na kůži, ale bylo mi výborně. Cítil jsem, že nejsem na moři úplně sám, že na světě jsou ještě lidé, kteří mi v případě nouze ochotně pomohou. Shodil jsem mokré šatstvo a s dobrou náladou vlezl do teplého „spacáku“. Stále jsem nemohl usnout. Přes palubu se valily spousty vody. Každou chvíli byl kokpit plný. Po každém nárazu vlny se loď zachvěla, jako kdyby chtěla tu vodní spoušť se sebe setřást. Potřeboval jsem usnout. Již třetí den jsem pořádně nespal. Přesto spánek ne a ne přijít. Vzal jsem si proto prášek a konečně usnul.
Ze spánku mne najednou probudilo zapraskání lodě a řinkot skla. Ihned jsem otevřel oči. Návětrný bok jsem viděl nějak hodně vysoko nad sebou a okna kajuty byla zalita vodou. Teprve po chvíli se loď narovnala a voda začala stékat s paluby. Přes okno jsem viděl, jak voda nejprve začala klesat do poloviny okna a pak zmizela úplně. Vyskočil jsem z kóje. V prvním momentě jsem si myslel, že vlna rozbila okno zadní kajuty a že voda teče dovnitř. Okno však bylo celé. Oddychl jsem si. Potom jsem si všiml té spouště v kuchyni a na navigačním stole.
Řinkot skla, to byla rozbíjející se sklenice s jahodovým džemem. Rozbila se o bok kajuty a obsah se rozplácl na mapě. Na tom byl rozsypán kmín a čaj. Navíc na pravém boku lodě poletovala konvice na čaj, sklenička od maggi, ocet, hrníčky na kávu, sklenice, rozsypaný mlýnek a jiné drobnosti. Všechny tyto věci vyletěly při náklonu z poličky v kuchyňském koutě, rozrazily dvířka a přeletěly na protější bok lodě. Podle krabičky s kořením, kterou jsem později nalezl otevřenou v poličce s vlajkami a náboji do raketové pistole, jsem usoudil, že náklon lodě musel být přes devadesát stupňů. Polička s vlajkami byla o pětadvacet centimetrů výše než polička na druhém boku lodě, kde se původně nacházely: Jedním slovem – v kajutě byla spoušť.
Ihned jsem se pustil do úklidu. Džem s kořením jsem vyhodil a mapu otřel mokrým hadrem a nechal sušit. Veškeré koření jsem vyházel přes palubu. Očistil jsem vlajky, náboje a umyl nádobí. Pak jsem musel otřít všechny stěny kajuty. Ještě několik hodin celá kajuta a ruce voněly samým kořením. Samozřejmě, že ze spaní už nic nebylo. Tak jsem aspoň trochu podřimoval.
